Bývalý mlýn - samota, nejníže a současně nejseverněji položené stavení v obci se nachází na počátku zalesněného údolí zvaného Hájek. Právě tento z obou plenkovických mlýnů je v historických pramenech označován jako
"Plenkovický mlýn". V předminulém století byl též nazýván
Dolním či
Princovým mlýnem, od 30. let minulého století se dle majitele nazývá mlýnem Havlínovým.
Podle nejstarší gruntovní knihy bylo stavení od roku
1678 označeno za podsednické (chalupnické). Při převzetí
Janem Kouřimským roku
1692 se uvádí, že jde o pustý mlýn. Když v roce
1696 mlýn vyhořel, rodina jej znovu zprovoznila. Následujícího roku převzal hospodářství syn
Gotfried (Bohumír). V zápise o předání se objekt nazývá "
Pettermanovský mlejn". Po
Kouřímských převzal v březnu roku
1713 opuštěný mlýn
Šimon Dovolený, který se uvádí ještě roku
1719.
Se souhlasem znojemského magistrátu prodal
11.7.1758 Willhelm Lorenz Settý, měšťan z rakouského Waidhofenu, dolní plenkovický mlýn
Franzi Kellerovi, "městskému mlynářskému mistru z památného města Znojma", který měl v držení i městský mlýn v Bohumilicích. Provoz mlýna v Plenkovicích mu zajišťovali najatí mlynáři.
V poslední třetině
18. století se na mlýně vystřídalo vícero mlynářů.
28. května 1780 se na č.p. 28 narodil manželce mlynáře
Jakuba Prekla syn
Antonín, pokřtěný s přídomkem "Paduánský" (de Padua), ale v prosinci téhož roku zemřel.
4. srpna 1784 zemřel ve věku 34 let mlynář
Josef Seidl. Roku
1789 tu mlynářil
František Kopka.
Soupisy Josefského katastru
(1787-1788) uvádějí v obci pouze jeden mlýn o dvou moučných mlýnských složeních a jednom složení na zpracování prosa na jáhly. Majitel se jmenoval
Jan Michal Kellner. Ke mlýnu patřilo i několik okolních pozemků - žitné pole, louka, zahrada a jedno pole v trati "Na černých". Celková výměra zemědělské půdy činila 6 jiter a 792 čtverečních sáhů (asi 3,7 ha).
V polovině prosince roku
1790 Marianna Kellnerová mlýn s veškerými pozemky prodala
Georgu Uberovi. Smlouvu podepsali za stranu prodávající rovněž syn
Ferdinand a dcera
Anna provdaná
Augerová.
Po
Uberových získalo práva na mlýn (exekuční cestou) město Znojmo a
1. srpna 1794 jej prodalo manželům
Karlu a Františce Štědrým. Pouze půl roku hospodařili společně. V lednu
1795 nečekaně, v pouhých 40 letech, mlynářka zemřela. Mlynář do roka a měsíce od koupě -
2. září 1795 mlýn odprodal znojemskému pekařskému mistrovi
Martinu Friedreichovi.
Friedreich nechal ještě roku
1800 připsat polovinu mlýna manželce, ale zanedlouho byl mlýn opět na prodej. Časté střídání majitelů skončilo roku
1802. Následujících 80 let je vlastnictví spojeno s rodem
Prinzů.
4.12.1802 koupil plenkovický mlýn
Anton Prinz, mlynářský mistr z Těšetic.
Prinz Anton a Terezie přišli se čtyřmi dětmi -
Klárou, Antonem, Jakubem a Vincencem, další se jim narodili již v Plenkovicích. V roce
1829 předal starý mlynář celé hospodářství svému synovi
Jakubovi Prinzovi a snaše
Kateřině. Otec Anton zemřel roku
1831 ve věku 57 let, matka
Terezie roku
1834 ve věku 61 let.
Voda na mlýn byla původně přiváděna 250 metrů dlouhým náhonem, začínajícím naproti domu č.p. 46 a vedoucím podél stráně, odděleným od potoka pruhem terénu. Navýšením hráze před mlýnem a zatopením části terénu mezi náhonem a potokem vznikl v polovině 19. století rybník. Voda ze mlýna se odvádí 210 metrů dlouhou strouhou zpět do Plenkovického potoka.
Dalším pokračovatelem v mlynářském řemesle se stal roku
1859 nejstarší syn
Jan (nar. 1831), o rok později se oženi s
Marií Votýpkovou z Rouchovan. Po dvaceti letech manželství zasáhla Prinzovy těžká osudová rána. Na jaře roku 1881, dva měsíce před svými padesátinami,
Jan Prinz zemřel na souchotiny (tuberkulózu), zanechav po sobě mlynářku se třemi nezletilými dětmi. Vdova s dětmi nemohla mlýn a hospodářství dlouhodobě zvládat, proto majetek (nyní navíc zatížený dědickými podíly dětí) prodala
14.4.1884 Josefu Kašparovi.
Mlynář
Kašpar vystavěl roku
1890 napravo hlavní budovy novou stodolu a kůlnu. Začal péct také chleba na prodej. Při povodni roku
1901 utrpěl mlynář velké škody. O mlynářce se traduje, že po smrti uhořela v rakvi, kterou zapálila spadlá hořící svíčka. Děti neměli. Zadlužený mlýn vydražila roku
1907 za 13.150 korun znojemská záložna Raiffeisen Spar Darlehenskassa. Nájemcem a provozovatelem se stal mlynář
Jan Juračka.
22. ledna 1913 koupili mlýn manželé
Karel a
Anastázie Padrtovi, kteří se přistěhovali z Čermákovic. Přestože přišli do Plenkovic již ve zralém věku (Karel měl 55 let, Anastázie 49 let), elán jim rozhodně nechyběl. Mlýn výrazně zmodernizovali. Vodní kolo nahradili roku
1919 francisovou turbínou o výkonu 15 HP (koňských sil) a později pořídili junkersův naftový motor o výkonu 30 HP. Technologii mlýna uzpůsobili i pro mletí pšenice (dosud se mlelo pouze žito).
V roce
1922 předali mlýn synovi
Bohumírovi (nar. 1900 v Tavíkovicích) a snaše
Marii, rozené
Drozdové z č.p. 57 (nar. 1897).
Na počátku 30. let vystavěli novou parní pekárnu. Finanční tíseň a bratrova konkurence (na č.p. 45) byly zřejmě hlavním důvodem, proč mlýn roku
1933 prodali.
Novými majiteli se
20. března 1933 stali
Cyril (nar. 1899) a
Žofie (nar. 1904, roz. Viklická)
Havlínovi z Příštpa (okr. Třebíč). Před koupí Plenkovického mlýna pracoval
Cyril Havlín v Nesachlebech. V noci
16. háří 1936 zachvátil mlýn požár. Domácí sotva zachránili své životy. Děti našly dočasný azyl v sousedním domě krejčího
Stočka, majitel mlýna se při hašení zranil a musel být ošetřen v nemocnici. Ačkoli se k ohni sjely hasičské sbory z okolních obcí, byly zničeny stroje, zásoby obilí i mouky. Hasiči zachránili alespoň hospodářské budovy.
Během čtyř měsíců byl provoz opraven a vybaven novým zařízením od českobudějovické firmy Union. Parní pekárnu majitelé pronajímali. V roce
1935 byl nájemcem
Klement Šindelář. Z důvodu nespokojenosti s nájemcem pronajímání roku
1938 ukončili a z obavy před zabráním vojskem vybavení demontovali. Až v roce
1939 se podařilo o samotě stojící mlýn elektrifikovat ze sítě. Obec byla elektrifikována už v roce
1931. Jako záložní hnací síla byl zakoupen elektromotor od renomované firmy Brown-Boveri.
Třicátá léta provázela řada sporů majitelů mlýna s městem Znojmem ohledně zanášení dolního rybníka a náhonu bahnem, které přitékalo při výlovu Plenkovického rybníka. Ani mlynář
Padrta ani
Havlín poškozování svých práv zabránit nedokázali. Za okupace byly mlýny pod přísným dohledem. Přesto se dolní i horní mlynáři zachovali lidsky a vlastenecky. Kronikář píše, že i přes opatření úřadů prodávali mouku, nepřeceňovali ji a pokud možno všem vyhověli. Po válce obec Hluboké Mašůvky z vděčnosti darovala
Cyrilu Havlínovi olejomalbu s vyobrazením jeho mlýna a udělila mu čestné občanství.
Rajonizaci, tedy přiřazení samozásobitelů k té které mlecí kapacitě, určoval i po válce okresní národní výbor. Do Havlínova mlýna jezdili místní a dále občané z Kravska, Mramotic, Kasáren, Mašovic a Hlubokých Mašůvek. Po nové rajonizaci nařízené roku 1951, které předcházelo uzavření několika mlýnů, ztratil Havlín Plenkovice a Mašovice. Naopak získal Žerůtky, Bojanovice, Jevišovice, Střelice a Únanov.
Změna politických a hospodářských poměrů v roce
1948 se brzy projevila i zde. Roku
1951 mlýn převzalo Hospodářské družstvo a mlynáři Havlínovi prozatím ponechali funkci vedoucího. Od
1.1.1953 převzaly provoz Středomoravské mlýny a pekárny n.p. v Brně a krátce nato p. Havlína z funkce odvolali a nahradili dělnickým kádrem. Dalším provozovatel se v rámci neustálých reorganizací státních podniků staly v roce
1964 Mlýny a těstárny n.p. Pardubice. Pro nedostatek mletí byl mlýn v roce
1972 zastaven, ale až do roku 1990 veden jako rezerva, kdy jej fyzicky převzali zpět Havlínovi. Z okolních vesnických mlýnů tedy pracoval nejdéle. Kuriózní ovšem je, že z právního hlediska Havlínovým vlastně nikdy mlýn odebrán nebyl. Znárodnění dle zákona č. 118/48 Sb. 12) nebylo za 40 let dokončeno!
Po rodičích zdědil mlýn syn
Cyril Havlín (nar. 1927), původním povoláním rovněž mlynář, a v roce
2000 jej daroval dceři
Ladě, provdané
Veselé.
Pro kvalitnější a prostornější bydlení si rodina
Havlínova vystavěla roku 1948 v areálu dvora nový dům - č.p. 142.
Mlýn, opravený s úctou k jeho historii, je od roku 2014 připraven na vaši návštěvu.
Zpracováno dle publikace: Pavel Šimeček, Plenkovice - Pohledy do minulosti